Sedím, popíjím hruškovej čaj a přemýšlím o tom, jak moc jsem se za ty dva a kus roku na gymplu změnila. A jak moc se ještě změním tady na Berounsku. Těžko říct. Možná navždycky "zamrznu" tak, jak jsem teď. Mladá, šílená, nerozvážná. Ale ani tak se to nikdy nedozvím, dokud se to opravdu nestane. Nedozvím se, jak jsem se změnila, dokud si neprohlídnu svoje fotky nebo články na blogu ode dneška za příštích pár let. A nemyslím tím změnu vzhledovou (i když by to nebylo od věci). Myslím tím změnu emocionální. 

Jeden kluk, kterýho jsem znala, dokud loni neodmaturoval, mi ukázal, jak bych měla žít. Ukázal mi, jak strašně jsem se spletla jak v něm, tak v tom, jaká bych chtěla být. A teď jsem sama na sebe naštvaná. Protože jsem tenhle blog chtěla založit a (snažit se) vést tak, abych nevzpomínala. Nevzpomínala na období, kdy jsem opravdu nebyla šťastná. Vlastně asi nikdo, kdo si prožil to, co tehdy já, by nebyl šťastnej. Ale i přesto to musím zkusit. A musím to - alespoň - zkusit tady, protože můj pravý blog zná moc lidí, co zná mě.